Práce není jen práce. Je to kus našeho života. Zkuste se na ni začít dívat trochu jinak.

V říjnovém Harper’s Bazaar jsem odpovídala na otázky z oblasti flexibilního zaměstnávání a také o tom, v jakých ohledech je náš přístup k zaměstnání staromódní. Pokud totiž svůj pohled trochu změníme, můžeme mít nejen více volného času, ale pravděpodobně budeme v práci i mimo ni šťastnější.

Proč se v Česku pořád tak lpí na pevné pracovní době, jasně vymezené pracovní náplni, ale i detailech typu stravenky nebo služební telefon?

Tohle je způsob, jakým žijeme celé desetiletí. A v podstatě většina z nás nezná jinou cestu a ani si neuvědomujeme, že je tady jiná cesta a jaké může mít výhody. Člověk obecně preferuje jistotu a zajeté koleje a změnu často odmítá ze strachu z neznámého. Je poměrně málo krajin ve světě – Nizozemsko, Dánsko, Norsko, kde tohle překonali a lidi mají flexibilitu ve výběru pracovního úvazku a na benefitech tak nelpí, případně jsou nabízené s individuálním přístupem. U pracovních náplní je to ještě složitější, protože lidi potřebují a mají rádi pravidla a hranice. Teď už existují lídři, kteří pochopili, že pracovní náplň se dá přizpůsobit jednotlivcům podle jejich silných stránek a talentů. Je jich však stále velmi málo.

Lidé mají strach

z neznámého a ze selhání.

Proč to tolik řešíme, když nic z toho se netýká práce samotné?

Opětovně musím zmínit zajeté koleje a dívání se na svět s klapkami na očích. Lidi chtějí to, na co jsou zvyklí. A když si na to zvyknou, chtějí toho ještě víc, a tak žádají nové možnosti benefitů. Už se ale nezamýšlejí nad tím, že jejich nekonečná, případně pravidelná pracovní doba jim neumožňuje tyto benefity využít, protože ve chvíli, kdy jsou tyto benefity k dispozici, oni jsou na jednání anebo mají conferencecall, případně obsluhují zákazníka.

Bojíme se změn a improvizace? Hraje v tom roli (oboustranná) důvěra?

Lidi mají strach z neznámého a ze selhání. Je to lidská přirozenost od dob pravěku. Dnes také z ostudy a z toho, že se zesměšní nebo ztrapní. Často se díváme na to, jak to bude hodnotit naše okolí. A samozřejmě je tady už zmiňovaná pohodlnost. Lidi by si také měli víc věřit – sami sobě a také navzájem. Hodně zaměstnanců, hlavně žen se bojí požádat o něco právě z toho důvodu, že si nevěří a bojí se odmítnutí. Raději si budou stěžovat na ztíženou situaci, ale ani se nezamyslí, co by jim pomohlo. Nemluvě o realizaci nějakého alternativního programu. Když budou zaměstnavatelé věřit svým zaměstnancům, že dodají práci respektive výsledky, které po nich chtějí, tak to určitě dá víc prostoru pro flexibilní pracovní úvazky a lidi nebudou muset sedět v kanceláři osma víc hodin a v mnoha případech předstírat, že jsou strašně zaneprázdněni.

Jaká nás čeká v tomto ohledu budoucnost? Zvyknou si zaměstnavatelé i zaměstnanci na jistou flexibilitu?

Myslím, že časem nebude jiné východisko. Už dnes tady máme nové generace Y a Z, které tohle vyžadují a je to pro ně samozřejmost. I v generaci X je už hodně jednotlivců, kteří přišli na to, že nechtějí trávit v práci osma víc hodin a budou se radši věnovat rodině, koníčkům a seberozvoji. Případně budou chtít víc menších úvazků, které jim poskytnou variabilitu a lepší rozhled. Už dnes je poměrně hodně společností, které se nemůžou rozvíjet dál, protože nemají lidi. A některé i svoji činnost omezují anebo ukončují. Kdyby alespoň trochu vystoupily ze své ulity a nabídly jiné alternativy úvazků, mohly by tak spoustu svých problémů vyřešit.

Kdo má větší moc to změnit – zaměstnanci svojí poptávkou, nebo jejich šéfové?

Z mého pohledu jednoznačně zaměstnanci. Platí tady základní pravidlo trhu – poptávka určuje nabídku. Vidíme to už teď, kdy nedostatek pracovní síly a požadavky nových generací a osvícených zástupců generace X způsobují, že zaměstnavatelé a šéfové firem mění a přizpůsobují právě již zmíněné benefity, pracovní nástroje a pracovní prostředí. Jednoho dne se přehoupneme do stavu, kdy se otevřou i flexibilním úvazkům a individuálnímu přístupu v oblasti pracovních náplní. Je to ještě dlouhá cesta, ale věřím, že to není to daleko.

Článek si můžete přečíst i tady